Praxe

27. června 2013 v 22:49 | Laurasie

No… já… no… ani nevím jak začít. Chtěla bych něco říct, ale nevím jak.
Jednou, není to tak dávno, jsem skončila ve škole dřív, nebo jsem možná měla volno, to už si jistá nejsem. V ten den měla přítelkyně praxi a řekla mi, že bych tam s ní mohla být, že bych tam na ní mohla počkat na schodech. Byla jsem ráda, že mi to navrhla, poslední dobou jsme na sebe moc času neměly. Šlo se tedy. Došly jsme do školy, ona se tam převlíkla a pomalu jsme se přesouvaly na její praxi. Tam jsme si pak na schodech chvilku povídaly, mezi tím její spolužáci vcházeli do té učebny, kde se praxe konala. Nakonec se tam musela odebrat i ona a já zůstala na v té hale sama. Jelikož tam byli i spolužáci z jiných tříd a měli spoustu keců i přes dveře, usoudila jsem, že jejich pošklebky nemám zapotřebí a vylezla jsem si sednout na schody tak, aby ze mě viděli co nejmíň, ale zároveň abych nebyla moc daleko od přítelkyně.
Nějací lidé tam kolem mě pořád chodili, ale já jsem je moc nepozorovala, nezajímali mě. Seděla jsem na schodech a hrála hry na noťasovi. Zabrala jsem se do hraní tak moc, že jsem si nevšimla, že ti spolužáci co se předtím posmívali, svojí praxi skončili. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy už se ke mně blížili a smáli se a jeden z nich prohlásil "hele lesba já do ní kopnu, kopnu jí do prdele". Dělala jsem jakoby nic a oni mě obešli a byl zase na chvíli klid.


Po chvíli se po schodech vyloženě coural člověk, zřejmě mistr, a ptal se mě, co tady dělám. Já, aniž bych zvedla oči od hry, jsem řekla, že na někoho čekám. On na to opáčil něco ve smyslu aha dobře a šel si dál po svém. Chvilinku potom se ze dveří vynořila přítelkyně, přiběhla za mnou a tulí se ke mně se slovy, že tam nebude, že tam "lítaj" jiskry a ona se bojí. Řekla jsem jí na to, když mi přesně vysvětlila, o co jde, že se nemá co bát a že se od těch jisker nemůže nic stát, že to tak moc zase nebolí. Obejmula mě, usmála se, políbila mě a řkouc, že se musí vrátit, že by si mistr všiml, že chybí, mizela pomalu po schodech a nakonec zmizela úplně ve dveřích na praxi. Usmívala jsem se za ní a říkám si jen tak pro sebe, že je to moje malý trdlo.
Chvíli se nic nedělo, bylo ticho, až na pár instrukcí co jsem slyšela od mistrů zpoza dveří. Pokračovala jsem v hraní, ale noťas už mi vydržel jen pár minut a pak hlásal, že má nízkou baterku, tak jsem hru rychle vypla a vzápětí jsem vypínala i noťase. Vypnul se a já jsem vytasila další věc pro to, abych se nenudila a to byli moje malované křížovky. Do jedné ruky jsem si připravila červenou pastelku a do druhé tužku a zapojila jsem svoje mozkové buňky, abych mohla začít luštit. Po chvíli trápení mozkových buněk se objevil jiný mistr, a když viděl, že sedím na schodech, opáčil na to: "Neseď na tý zemi, nastydne ti prdel". Měla jsem sto chutí mu na to říct, že moje prdel není jeho starost. Nakonec jsem ale mlčela a ani jsem nezvedla oči od lušťovek a lámala mozek zase na chvíli v klidu dál.
Slyšela jsem klapnout dveře. Nebylo to ani hlasité klapnutí, ale z nějakého důvodu mi to na chvíli oči od křížovek odtrhlo. Někdo šel po schodech. Zamyslela jsem se a zatím po těch schodech nešel nikdo normální a tak si říkám kašlu na to a sklopila jsem oči zpátky ke křížovkám. Najednou slyším, jak na mě promlouvá hlas. "Co tady děláte? Vy znáte malovaný křížovky?" V tu chvíli, když jsem uslyšela, že zná malované křížovky, jsem zvedla hlavu. "No znám je a čekám tady na přítelkyni, až skončí praxi." Bylo vidět, že ho to překvapilo a nevím přesně co víc jestli ty křížovky nebo to, že jsem řekla, že čekám na přítelkyni. Ale neodradilo ho to a ptal se dál: "Vy jste s přítelkyní? A Neseďte tu na tý studený zemi, můžete si jít sednout ke mně do kanceláře." Odvětila jsem, že nechci, že zůstanu tady. Říkám není to tu až tak špatný a stejnak nachcípaná už jsem, tak už mě to nemůže moc ohrozit. On si stál za tím, abych šla do jeho kabinetu a sedla si na pořádnou židli a nevykreslovala malované křížovky tady na koleně, tam si je můžu dát na stůl a přidal argument s mojí nemocí, že takhle se nikdy nevyléčím, je třeba, abych byla v teple. Byl milý a měl pravdu, ta zem byla vážně studená a na stole by se vykreslovaly křížovky daleko líp. Ale i přesto jsem nesouhlasila a opáčila mu, že ho nemůžu otravovat. Dál si stál za svým názorem a tak jsem nakonec souhlasila, abych řekla pravdu, těšila jsem se na židli a stůl.
Vyšel schody do prvního patra a já jsem pobrala věci, noťas, tašku, mobil a bundu a šla za ním. Došli jsme až ke dveřím, zastavili jsme se a on začal hledat klíče. Chvíli je hledal, nemohl je najít a omlouval se mi, že to tak trvá. "Ne vůbec se mi neomlouvejte, vím, jak je těžké najít klíče, zrovinka když je člověk nejvíc potřebuje." Usmál se a vytáhl ruku z kapsy ve, které dřímal klíče. "Tak teď ještě najít ten správný." řekl s úsměvem a přehraboval se v klíčích, tak dlouho dokud ten jeden pravý sedící právě do těchto dveří nenašel. Namířil ho směrem ke klíčové dírce, pak odemknul a otevřel. Vlídně mi pokynul, abych vešla dovnitř. Kancelář byla krásně zařízená. Přímo přede mnou se objevil krásný dřevěný stůl se dvěma židlemi, každá byla na opačné straně stolu. Úplně na opačné straně místnosti svítilo dovnitř oknem sluníčko. Na stole měl nějaké věci, teda hrozně rozházené, ale i přesto tam měl ještě místo přímo před jeho místem, před tou židlí zády k oknu. Na pravé straně se tyčila velká skříň přes celou zeď z tmavého dřeva a s pár prosklenými poličkami. Na levé straně byly jen malé skřínky dosahující maximálně asi k mým kyčlím, víc rozhodně ne spíš míň. A hned za dveřmi byl vysoký věšák, na který jsem si pověsila bundu. Za mnou vešel Pan mistr a vlídným hlasem řekl, ať se posadím a v klidu dál luštím. Neváhala jsem a zasedla ke stolu, položila noťas na stůl a vedle něj křížovky. Do jedné ruky jsem uchopila červenou pastelku a do druhé tužku a zase jsem se ponořila do luštění. Pan mistr obešel stůl, podíval se na mě, jak luštím, jak mi to ubývá, prohodil něco v tom smyslu, že mi to teda ubývá, posadil se na svojí židli, pořádně se uvelebil a zapnul počítač.
Počítač se zapínal značně dlouho a tak měl čas se mnou prohodit pár slov a tak se mě ptal jak se mám jestli jsem ještě na škole a jestli mě to baví. No prostě bavil se a ptal se na úplně běžné věci jako každý. Odpověděla jsem mu na všechno, co se ptal tak jak jsem uznala za vhodné, ale i přesto popravdě. Zeptal se pak i na mě a mojí přítelkyni, třeba jak jsme spolu dlouho, kdy jsme se potkaly. No ptal se tak jako se ptá každý, jen obecně. Tak jsem mu odpovídala na otázky a přitom luštila v klídku dál. Taky se ptal na to, kdo mě přivedl k malovaným křížovkám a jak mi to jde. Říkala jsem, že mě k tomu už dávno přivedl děda, ale že jsem dlouho neluštila a teď mě to zase na chvíli chytlo. Těšilo ho, že potkal někoho, kdo luští malované, protože takových lidí je hodně málo a většina lidí, když je luštím, na mě kouká jak na blázna. Počítač se konečně zapnul a Pan mistr zabořil nos do obrazovky a já do lušťovek.
Ani nevím, jak dlouho jsem byla zabraná do luštění, ale už mě bolelo za krkem a potřebovala jsem si trochu prohýbat krk, aby mi povolil. Zvedla jsem hlavu a všimla jsem si, že se na mě Pan mistr kouká. Zarazila jsem se a ptám se, jestli mu tam vadím, že bych odešla. "Ne nevadíte mi tu, jen jsem se nad něčím zamyslel, omlouvám se." Tato věta mě uklidnila a já se vrátila k luštění hned potom, co jsem si protočila krk. Po schodech slyším chodit lidi, asi zrovna skončila nějaká hodina, bylo tam nějak obzvlášť rušno. Přestala jsem luštit a zaposlouchala se do toho ruchu. Rozuměla jsem i pár slov, ale už si je nevybavím. Zvedla jsem oči od lušťovek a vidím, že oči Pana mistra mám zabořené na hrudi. Když zpozoroval, že ho vnímám, očima sjel o kousek níž a zamluvil to tím, že kouká, co luštím, a odhaduje, co mi z toho může vyjít. Nějak mě to v tu chvíli vůbec neudivilo, nechápu. Ruch zpoza dveří utichl a já jsem oči sklopila a luštila malované. Zbýval mi už jen kousek jedné křížovky a chtěla jsem jí dodělat. Pan mistr něco cvakal s myší na počítači a najednou se zprudka zvedl. Ani jsem se nehnula, kdyby bylo něco špatně tak by mi snad řekl. Sice se zprudka zvedl, ale jeho další přesun byl pomalý.
Pomalinku obešel stůl a šel směrem k věšáku u dveří. Před věšákem se zarazil a začal štrachat v kapse. Udělal krok doprava. Vzhlédla jsem a zkoukla co dělá. V kapse hledal klíče, bylo to poznat podle zvuku, který se o chvíli později ozval a podle lehkého úsměvu na jeho tváři. Teď už jsem ho začala pozorovat, byla jsem zvědavá, na co ty klíče potřebuje. Na tom obrovském svazku klíčů hledal jeden malý a mě přišel povědomý. Otočila jsem se zpátky směrem ke křížovkám a zadívala se ven z okna, svítilo sluníčko a bylo z okna vidět na kvetoucí keř, na kterém zrovna přistál ptáček. Za sebou jsem zaslechla zvuk, který mě zarazil. Byl to zvuk klíče v zámku. Rychle jsem se otočila na Pana mistra, který zrovna zamykal dveře na dva západy. Podívala jsem se mu do očí s tázavým pohledem. Pan mistr měl na tváři úsměv a zamumlal jen jedno slovo, kterému jsem moc nerozuměla.
Koukala jsem na něj a nevěděla ani co říct. Díval se na mě s takovým, jak to říct, šibalským úsměvem. Když jsem se na něj dívala stále, došlo mu, že jsem asi nerozuměla, nebo možná si spíš myslel, že jsem rozumět nechtěla. "Notak snad jsi neslyšela?" Než jsem se zmohla na slovo "ne", chvíli jsem se na něj dál dívala. Začínal se tvářit naštvaně a svojí otázku zopakoval. Teprve teď jsem se jakoby probrala a odpověděla "ne, nerozuměla jsem". Bylo znát, že se naštval ještě víc. Nepotěšilo ho, že jsem nechápala, co po mě chce a s naštvaným tónem zopakoval, co po mě chtěl. Zbledla jsem. Na jeho větu jsem ze sebe dokázala vyloudit jen něco ve smyslu já… co… ne… to… ne…proč… Prostě jsem ze sebe dostala jen pár slov, které dohromady nedávaly smysl. Můj děs v očích ho zřejmě vyburcoval ještě k větší agresi. Udělal krok ke mně, nadechl se. Pomalu začínal rudnout, přistoupil až ke mně a vyloudil ze sebe větu, kterou si budu pamatovat navždy: "Tak snad jsem něco řek, tak to udělej. Notak dělej okamžitě." Naklonil se ke mně a dořekl, co měl na srdci: "Řek sem svlíknout!" Jeho hlas zaburácel místností a mě vyhrkly do očí slzy.
Snažila jsem se ho uprosit, aby mě pustil, aby to po mě nežádal. Ne byla jeho jediná odpověď. Pokusila jsem se o jediný manévr, který mě v tu chvíli napadl. Prudce jsem se zvedla ze židle a pokusila jsem se mu sebrat klíče. Pan mistr byl ale rychlejší, než se zdálo. Než jsem vůbec natáhla ruku, abych se jen dotkla klíčů, ta jeho už mi svírala krk. Vzhlédla jsem a svýma uplakanýma očima jsem se zadívala do těch jeho s prosebným výrazem "pusť mě prosím". Bylo vidět, že můj výpad po klíčích ho ještě více vzrušil. Můj krk byl od jeho rukou tak zmáčklý, že jsem začínala omdlévat. Mým téměř bezvládným tělem Pan mistr praštil o zeď a pustil. Svezla jsem se na podlahu a snažila se vzpamatovat. Poodešel krok a snažil se zachytit můj pohled. Já naopak jsem se mu vyhýbala, co to šlo. Po pár vteřinách ho to naštvalo a zařval na mě, abych se na něj podívala. S červenýma uslzenýma očima jsem udělala, co řekl a on pravil: "Jestliže si chceš odemknout a jít ven, klíč si budeš muset vyndat. Ale pozor zahrajeme si hru, vyndat ho můžeš jedině pusou nebo jazykem." Na slovo "jazykem" od těla odtáhl kalhoty a slipy a vhodil tam ten klíč. Rozplakala jsem se ještě víc. Prosila jsem ho, žádala, ale nic z toho nemělo účinek. Přistoupil ke mně, zdvihl mě z podlahy a dotáhl mě ke stolu.
Jednou svou velkou rukou shazoval věci ze stolu a druhou se mě snažil posadit na ten stůl pomocí lomení ruky. Jelikož jsem ještě stále byla víceméně mimo, ani jsem se moc nebránila. Chvíli mě nechal sedět a potom řekl: "Tobě není dobře? To snad ne. Ale já znám lék. Na to kdy člověku není dobře je dýchání z úst, do tvých překrásných úst." Mozek mi napovídal, uhni, uteč, pozor, ale když jsem chtěla zvednout ruku, ležela jen tak bezvládně, jako bych žádný příkaz nedala. Hlava Pana mistra už se blížila k té mé. Jeho ruce byly ale rychlejší a chytily mě jedna za krk a druhá za záda. Přitáhl si mě blíž a začal mě líbat. V tu chvíli se moje tělo začalo probouzet ze šoku a nějakým zázrakem jsem se od jeho uslintané huby dokázala odtrhnout. To ho naštvalo a vrazil mi facku. Chvíli mi nadával a pak se ke mně přiblížil znova a já jsem začala couvat po stole od něj. "Asi jsem to vzal za špatný konec." chlácholil mě a přitom se stále přibližoval. Najednou mě chytil za nohu. Nečekala jsem to a velice jsem se lekla. To se mu líbilo. Postupoval po noze výš a přitom si mě přitahoval. A už měl v zajetí obě. Snažila jsem se dostat z jeho spárů, ale měl obrovskou sílu a přeprat mě pro něj nebyla žádná práce. Roztáhl mi nohy a přisunul si mě tak, že jsem teď měla svoje nohy kolem jeho nohou. Přitiskl se ke mně a začal mě olizovat na krku. Zaječela jsem o pomoc. To ho od mého krku odtrhlo sice hubu, ale přitáhlo to jeho ruce. Zase mě začal škrtit a já za chvíli šla mimo sebe.
Nevím, na jak dlouho jsem omdlela. Vím jen, že když jsem se probrala již jsem neměla tričko a ani podprsenku a kalhoty na nohách taky chyběly, jediné co jsem měla ještě na sobě byly kalhotky a i u nich bylo něco v nepořádku. Pod nimi totiž byla jeho ruka a hladila mě. Odtáhla jsem se, aby mu ta ruka vyjela pryč. O co jsem se odtáhla, o tolik on mě přitáhl k sobě, až jsem byla úplně u něj. V tu chvíli poodstoupil, aby mě stáhl ze stolu dolů. Otočil se i se mnou v náručí a vzápětí mě přitiskl na stěnu. Cítila jsem jeho dech na tváři. Laskal se mi ve vlasech a druhou rukou mi chtěl hladit prsa. Strčila jsem do něj, ale on se nedal odbýt, chytl mi ruce, zkroutil za zády a přitiskl mě na stěnu ještě víc. Bolelo to, až jsem vyjekla. Pan mistr se na mě se vzdychnutím ještě více natlačil a ještě více mi lámal ruce za zády. Jeho rozkrok jsem cítila na svém břiše. Sundal ruku a rozepl si kalhoty stáhl slipy a já cítila přímo jeho slizký penis na svém břiše. Z očí mi tekly slzy a jediné na co jsem myslela, byla moje přítelkyně a že jí miluji. To mi dodalo trochu odvahy a v jednom nepozorovaném okamžiku jsem se Panu mistrovi vysmekla. Jenže byl rychlejší než se zdálo a znovu mě chytil.
Nahá a ubrečená jsem se ho snažila přesvědčit, aby mě pustil. Tento návrh zamítl a nastínil svůj názor: "Lehneš si na záda tady na stůl a roztáhneš nožičky a zbytek práce udělám já, to se spolehni." jeho návrh jsem zase zamítla já se slovy, že jsem zadaná a že přítelkyni nepodvedu, nikdy. "Tohle ale není podvádění. Tohle je všechno po čem může ženská toužit a to jsem JÁ." Bylo marné se zkoušet vykecat a navíc bez klíče pořád nemám jak odemknout dveře. Najednou jsem zakopla. Nevšimla jsem si kabelu, co tam vedl a zamotala jsem se do něj. Pan mistr mě chytil, abych nedopadla na tvrdou zem. Zvedl mě a odnesl nebo spíše dotáhl na stůl, kam mě donutil se posadit. Chtěl mi sundat jedinou věc, která mě ještě halila. Začala jsem se s ním přetahovat. Najednou mi přiletěla taková facka, že jsem na chvíli přestala hlídat svoje kalhotky, ale ne proto, že bych chtěla, ale protože to byla dost velká rána a mojí horní polovičku těla odmrštila a já se zaklonila dozadu. V tu chvíli využil situace a začal mě líbat na břiše na vnitřní straně stehen a tak. Bránila jsem se a myslím, že úpěnlivě, ale nestačilo to. Ještě jednou jsem zavolala o pomoc a poslední co si od toho okamžiku pamatuji, byla pěst Pana mistra, jak se blíží k mému obličeji, pak mám jedno velké okno.
Když jsem se vzbudila, Pan mistr v místnosti nebyl. Ležela jsem nahá na stole a moje svršky byli poházené po místnosti. Pomalu jsem se posadila, všechno mě bolelo. Pomalu jsem se soukala ze stolu, ale moje nohy mě neunesly a já se svezla na podlahu. Rozbrečela jsem se a začala pohledávat spodní prádlo. Celý moje tělo, zvláště břicho, lepilo. Pobrala jsem svoje věci a začala se oblékat. Vytáhla jsem z kapsy u tašky kapesníčky a snažila se ten hnusnej lepivej sliz ze sebe setřít, moc to nešlo a já z toho byla úplně mimo. Klepala jsem se a vypadalo to, že každou chvíli mi nohy zase podklesnou. Z části jsem to z těla setřela a pokračovala v oblékání. Podprsenku přes ni tričko, pak kalhoty. Na záda jsem v rychlosti hodila tašku, do které jsem vhodila všechny svoje věci, teda snad. Vylítla jsem z jeho kanceláře, co nejrychleji to šlo, ani jsem se neohlížela. Rychle sešla schody a zpátky si na ně sedla jak jsem seděla zprvu.
Pár minut na to vyšla z praxe moje přítelkyně, vyběhla schody, sednula si ke mně a obejmula mě. Nevěděla jsem, co mám dělat, říct jí to nebo ne? Rozbrečela jsem se a padla jí hlavou do klína. Hladila mě po vlasech, utěšovala a ptala se, proč pláču. S plnou hlavou zmatku jsem jí odpověděla: " To nic jen mi nešla vyluštit křížovka a taky jsi mi moc chyběla. Miluji tě." "Taky jsem se tě nemohla dočkat, miluji tě."

P.S. Vše je smyšlené.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama